Zvyšování štěstí: vysvětlení techniky

Na úvod:

„Mít štěstí" je jedna z podmínek dosažení vysokých cílů. Příliš mnoho lidí si „šlape po štěstí" a bezděčně sabotuje svůj úspěch. Štěstí se zdá neovlivnitelné a mezi lidi nespravedlivě rozdělené. Já jsem ale odhalil způsob, jak z něj udělat spolehlivý nástroj.

Kroky techniky „Zvyšování štěstí" (všechny jsou proveditelné na dálku přes Skype a mobil):

1. Výchozí konzultace odhalí nakolik je technika pro klienta vhodná.

2. Úvodní cca hodinový individuální nácvik.

3. Následně po dobu 3 až 30 dní monitoruji klientův postup a sms zprávami poskytuji zpětnou vazbu jak si vede, až je jednou pro vždy dosaženo cíle.

4. Souběžně a následně poskytuji osobní konzultace k individuálnímu průběhu změn, jež technika navozuje.

Cena je dojednána individuálně  na začátku spolupráce, podle odhadu přínosu techniky pro daného klienta. Klient nakonec cenu zaplatí, pouze pokud je spokojen s efektem. Pokud je cena stanovena velice nízko, požádám klienta, aby ji zaplatil předem, protože pokrývá prakticky jen mou režii.

- - -

Pro pochopení vztahového rámce jevu „mít štěstí" si, prosím, přečtěte můj článek „Štěstí je umění správné volby"

K dokreslení co znamená „mít štěstí" použiji dvě kontrastní skupiny lidí:

1. Malá skupina „nedělňátek", lidí, kteří se narodili v neděli v poledne a jimž matky vytrvale opakovaly: „Jsi nedělňátko, budeš mít vždycky štěstí." Náhoda mi jich přivedla do cesty několik a všichni si myslí, že mají v životě štěstí, spoléhají na to, počítají s tím, necítí se světem a lidmi ohroženi, právě naopak...jsou přece nedělňátka.

2. Velká skupina lidí, kterým dospělí už v dětství začali vysvětlovat, že svět není zrovna vlídné místo k životu. Že lidé jsou sobečtí, nic nedávají zadarmo, případně se člověka snaží zneužít či podfouknout. Že lidem se nedá věřit. Co si neurveš, to nemáš, všechno si musíš v potu tváře zasloužit a ještě si to hlídat před nenechavci. Slova o pravdě, lásce a fair play jsou pro naivní hlupáky. Kdo krade má za tři.

Lidé z druhé skupiny se naučí světu nevěřit, na štěstí nespoléhat, radši se pojistí, aby je někdo nepřechytračil. Jsou skeptičtí až cyničtí, předvídají odkud může přijít rána, ale štěstí jim to nepřináší.

Zdá se, že mít či nemít štěstí je opravdu otázka naprogramování.

- - -

Předpokládejme, že existuje přiměřená, opravdu realistická míra důvěry ve svět. Řekněme, že ji čerpáme z toho, o čem Carl Gustav Jung, klasik psychoterapie, mluvil jako o „kolektivním nevědomí" a já bych to raději nazval „kolektivni povědomí" – intuitivní chápání toho, co je nám, lidem, společné, na jakých principech fungujeme a na co lze ve vnímání, myšlení, prožívání a chování lidí spoléhat, s čím se dá ve fungování lidí spolehlivě počítat.

Sny, pohádky a pověsti zrcadlí tyto společné principy bez ohledu na čas a kulturu původu. Například psychologické zákonitosti vystižené v řeckých bájích v ničem nezestárly. Jsou koncentrátem „kolektivního povědomí" po tisíciletí.

Domnívám se, že když máme dobrý kontakt s „kolektivním povědomím", které nosíme někde v sobě, máme optimální míru štěstí.

Štěstí nás naopak opouští, čím víc se „kolektivnímu povědomí" vzdalujeme, čím přehnaněji se buď zabezpečujeme a zajišťujeme proti nebezpečí, před nimiž nás varují autority nebo naopak se slepě poddáváme naivnímu principu nepodmíněné altruistické lásky, která potlačuje sebeobranný instinkt.

Podle mé zkušenosti jsou nakonec „nedělňátka", pod vlivem ujišťováním o svém štěstí, mnohem realističtější než podezíravá nebo naivní skupina a skutečně mají štěstí. Zdá se, že s posilováním víry ve vlastní štěstí se to nedá přehnat a že chyba je spíš na opačném pólu - v přílišné nedůvěře a v přehnaném varování před nástrahami světa.

Děti mají blízko k pohádkám, jež jsou učebnicemi „kolektivního povědomí" (včetně pohádky „Rozum a štěstí" pojednávající právě o štěstí), tudíž mají do konceptu „mít štěstí" poměrně dobrý a spolehlivý vhled. Řekněme, že mají s „kolektivním podvědomím" v sobě spolehlivý kontakt. Proto zřejmě projevují přirozený sklon jednat čestně, mluvit pravdu, pojmenovávat věci pravým jménem, někdy, k zděšení dospělých, být spravedlivé, být vyděšené z násilí kolem sebe, bránit slabší, zvířata atd.

Co se ale stane, když jim dospělé autority začnou namlouvat a svým příkladem demonstrovat, že pravidla, která platí v pohádkách, jsou naivní, že nic jako pravda, čest, láska, oddanost, upřímnost, odvaha a hrdinství neexistuje, že větší váhu má podvod, lež, nedůvěra, nespolehlivost, proradnost, nepoctivost a manipulace?

Myslím, že se s „kolektivním povědomím" stane totéž co s necitlivě vytěsněnou „pudovou duší" – skončí odštěpeno od hlavního pole aury klienta, jak to popisuji v článku Kurz negativního myšlení.

Dojde ke konfliktu mezi dvěma silami: potlačováním, zastrašováním a zesměšňováním „kolektivního povědomí" ze strany autorit na jedné straně a subjektivní zkušeností „kolektivního povědomí" dítěte na straně druhé.

Podle toho co vím od klientů, je střet nejbrutálnější u intuitivnějších dětí, které se na subjektivní zkušenost hodně spoléhají a nestavějí tolik na rozumu. Mezi mými klienty bylo dost těch, kdo nedokázali tlaku autorit odolat a raději zpochybnili a vytěsnili celou svou dětskou zkušenost „kolektivního povědomí". Typicky to vedlo k pocitu, že se nehodí do běžného světa nebo že nezapadají do své doby, jsou více neurotičtí, úzkostní, žijí ve větším napětí, nemohou najít klid a vyrovnanost ani v dospělosti.

Podle mé zkušenosti nemá dítě pod soustředěným tlakem dospělých velkou šanci ubránit si vlastní zkušenost, pokud není nablízku dospělý, který by ho podpořil - často ve skutečnosti babička, v principu podobná „Babičce" Boženy Němcové, se svou přesvědčivou celoživotní zkušeností, potvrzující relevanci „kolektivního povědomí". Ale kolik z nás má takovou babičku a s kým je v kontaktu dostatečně dlouho a dostatečně často, aby vytvářela protiváhu povrchnějšímu, mechaničtějšímu a stádnějšímu vnímání světa?

Vyslechl jsem řadu příběhů spíše intuitivních a emocionálních dětí, které pod sebevědomým konvenčním rozumovým tlakem ustoupí a fakticky svou jedinečnou zkušenost „kolektivního povědomí" vytěsní.

A stejně jako při práci s odštěpenou „pudovou duší" vnímám, jakožto léčitel, že vytěsnění „kolektivního povědomí" není jen něco abstraktního a „nehmatatelného". Já totiž vytěsněnou část aury, která obsahuje informace týkající se „kolektivního povědomí", dokáži vnímat.

V rámci práce s bio-energií jsem po letech pokusů přišel na to, jak je možné vytěsněnou, disociovanou část vrátit do hlavního pole aury.

Není to ani příliš obtížné, protože organismus má přirozený sklon znovu nastolit ztracenou jednotu celku. Je to i energeticky úspornější, protože udržování rozštěpeného stavu stojí člověka nepřetržitou námahu – potlačení váže energii, jak si všiml už Freud

„Zvyšování štěstí" resp. včlenění odštěpené části do hlavního pole aury bývá někdy doprovázeno dočasným odporem, strachem, nepříjemnými pocity kolem solárního plexu, které navozují třeba i několikadenní nevolnost. Sjednocení aury je výrazná změna a organismus se ujišťuje, že neproběhne příliš rychle.

Ovšem jakmile je emoční doprovod integrace aury zpracován („odžit" ), nastává trvalé zlepšení - zvýšení pocitu síly, jednoty, úplnosti a celosti osobnosti. Zvyšuje se sebejistota, sebevědomí a snižuje se hladina strachu a úzkosti. Mizí „starosti", které zřejmě plynou právě z rozštěpení psychiky/aury a z jejího udržování v rozštěpeném stavu – vlastně z popírání vlastní zkušenosti a její nahrazování rozumovými koncepty, převzatými od autorit.

Povinnou výbavou kouče či průvodce při „Zvyšování štěstí" je praktická znalost techniky „Odžívání". Průvodce musí s touto technikou být klientovi k dispozici, aby mu pomáhal s případnými nelibými až mírně úzkostnými emočními stavy, které včleňování odštěpených částí aury mohou krátkodobě provázet.

Účinnost „Odžívání" si pojistíme udržováním vysoké hladiny energie v organismu pomocí techniky Akumulátor energie.

Kouč musí být v průběhu celé kůry „Zvyšování štěstí" i několik týdnů po ní klientovi dosti pružně k dispozici a musí mu být schopen vysvětlit nezvyklé pocity a stavy, jimiž klient prochází. To vyžaduje psychologickou zkušenost. Objevují se totiž obsahy podvědomí, které klient mohl považovat za dávno zapomenuté nebo zpracované v procesu dosavadní psychologické práce a zatím byly jen potlačené, zasuté. To dokáže klienta vyvést z míry.

Občas se objeví, jak bylo řečeno, i somatické průvodní příznaky, jako pocity nevolnosti v oblasti solaru plexu. Ale také pocity únavy, přesto, že je organismus zjevně dostatečně zásoben energií. Kouč/průvodce musí být schopen rozeznat nedostatek energie v organismu od faktu, že energie je jen méně dostupná, protože se používá na hlubokých a málo uvědomovaných úrovních organismu. Příkladem může být 2. fáze přirozeného biorytmu, jak píši v tomto článku.

Technika „Zvyšování štěstí" respektuje potřeby organismu (stejne jako technika Akumulátor) a deleguje většinu práce na organismus samotný – vlastně mu jen umožňujeme vrátit se do původního přirozeného stavu, který byl vnějším nežádoucím vlivem deformován.

Účinnost techniky „Zvyšování štěstí" mi připadá mnohonásobně vyšší než účinnost starších technik Napojení a Akumulátor a přitom zůstává stejně jednoduchá.

Efekt se projeví kromě obecného lepšího „kolektivního povědomí" právě v oblasti která nás zpravidla zajímá nejvíc, ať už pracujeme v kterékoli profesi či oblasti - v nárůstu „štěstí".

Technika „Zvyšování štěstí" je přínosná téměř pro každého. V životě jsem osobně potkal jen jediného člověka, který si díky specifickým okolnostem psychického vývoje v dětství, přirozeně uchoval plný a nepoškozený kontakt s „kolektivním povědomím" a s ním i neobyčejné štěstí.

Jan Jílek

Zájemci o další informace nebo o absolvování techniky, prosím, volejte mi na 605 949 600 nebo napište na jilek@energie-mista.cz.